Co je psychologie

Co je psychologie?

 

Dějiny psychologie jsou dějinami úvah o lidském vědomí, chování a jednání. Psychologické teorie mají své kořeny ve filozofii starého Řecka, ale kromě toho absorbovaly rovněž vlivy epistemologie (filosofie vědění), metafyziky, náboženství nebo orientální filozofie.

Na počátku šla psychologie  ruku v ruce s fyziologií, ale v průběhu staletí se jejich cesty stále více rozcházely. Největší rozdíly se posléze projevily mezi esenciálně fenomenologickou (experimentální) a mechanistickou (fyziologickou) koncepcí. Obecně lze říci, že na konci 19. století se britská a německá škola hlásily k fenomenální tradici, zatímco Francouzi a Američané zastávali mechanistické pojetí. Dějiny psychologie od 19. století dále mohou být nazírány jako neutuchající debata mezi jednotlivými školami systematického bádání v oblasti lidské mysli a vědomí (jako byl např. asocianismus, strukturalismus, funkcionalizmus) nebo jako dějiny výzkumů a experimentů na nejrůznější témata. Do 20. století vstoupila psychologie v hávu strukturalismu, který při popisu psychických jevů využíval metodu introspekce. Ten se posléze vyvinul v psychoanalýzu, derivaci psychiatrické tradice, a podnítil vznik behaviorismu a gestapismu, které představovaly oponentní reakci na strukturalismus. Dalším členem rodiny se stala humanistická psychologie, která představovala vzpouru proti redukcionismu a deterministickým sklonům předchozích škol.

V době druhé světové války se psychologické školy převážně vytratily ze scény, přičemž po sobě zanechaly společné portfolio psychologických poznatků, do něhož bez rozdílu přispívali teoretici, empirici, experimentátoři i klinici. V souladu s touto novou jednotou se rozvinuly obory jako biologická psychologie či psychobiologie, kombinující psychologii s fyziologií.

Termín “psychologie“ doslova znamená studium duše či mysli. Téma vztahu mezi duší (psychikou) a tělem je v psychologii všudypřítomné, což je dědictvím jejích filozofických a fyziologických kořenů. Psychologie je také úzce spjata s biologickými a společenskými vědami.

Široký záběr psychologie vzbuzuje u této vědy někdy dojem nejednosti, roztříštěnosti a nedostatku univerzálně přijímaných teoretických východisek. Některé psychologické obory patří mezi aplikované disciplíny, zatímco jiné mají více experimentální povahu. Mezi nejrůznější aplikované obory patří například klinická, poradenská, inženýrská, personální nebo environmentální psychologie a dále také třeba psychologie práce a organizace nebo psychologie trhu a spotřebního chování. Nejdůležitější z aplikovaných disciplín je nepochybně klinická psychologie, která se zabývá diagnostikou a léčbou duševních nemocí a poruch. Psychologie práce a organizace (též průmyslová psychologie) nachází své využití ve výběru zaměstnanců a dalších příbuzných tématech v oblasti podnikání, zaměstnanosti a průmyslu.

Široké pole experimentální psychologie zahrnuje četné specializace, jako je dětská, vývojová, sociální, fyziologická, srovnávací psychologie nebo třeba psychologie vzdělávací. Dětská psychologie aplikuje psychologické teoretické poznatky a výzkumné metody na děti, psychologie vzdělávání se zabývá procesy učení a problémy spojenými s výukou studentů, sociální psychologie zkoumá skupinovou dynamiku a další aspekty lidského chování v sociálním a kulturním prostředí.Srovnávací psychologie se zase věnuje rozdílům v chování mezi různými živočišnými druhy včetně člověka. Témata, která jsou předmětem studia psychologie, tak představují široké spektrum jevů zahrnující učení,poznávací procesy, inteligenci, motivaci, emoce, žití a vnímání, osobnost nebo duševní poruchy. Jedním z mnoha cílů zkoumání je rovněž otázka, nakolik jsou individuální rozdíly mezi jedinci výsledkem vrozených dispozic nebo produktem působení okolního prostředí, těmto problémům se věnuje zejména behaviorální genetika.

Experimentální výzkum, jehož předmětem jsou lidské bytosti, má pochopitelně svá právní a etická omezení. Z tohoto důvodu je velká část výzkumů prováděna na zvířatech, přičemž badatelé věří nebo spíš doufají, že takto získané poznatky o povaze psychofyziologických a behaviorálních funkcí budou převoditelné i do sféry humánní psychologie.

Výzkumné metody, využívané pro lidské subjekty, zahrnují pozorování (někdy i mimo laboratorní podmínky), rozhovory, testování (psychometrie), laboratorní experimenty nebo statistickou analýzu. Psychometrie se prakticky stala samostatným oborem – její odborníci vymýšlejí nové metody a techniky sběru dat, nové analytické metody a nové postupy experimentálního výzkumu.

 

Neuropsychologie

 

Struktura a funkce kůry koncového mozku je samozřejmě předmětem zkoumání expertů neurologických věd, ale studiem procesů, které se podílejí na myšlení, se zabývají rovněž kognitivní psychologové, kteří se věnují duševním aktivitám, označovaným neurology jako vyšší korové funkce. Pro tyto jevy, které jsou středem jejich zájmu, pak používají souhrnné označení kognitivní funkce zpracovávání informací u lidí. Z toho pohledu tedy lze říci, že komplexní  zpracování informací je důležitým znakem všech kognitivních funkcí. Kognitivní psychologie se snaží identifikovat a definovat procesy zapojené do myšlení, a to bez ohledu na jejich fyziologický základ. Výsledný model kognitivních funkcí tak připomíná spíše vývojový diagram počítačového algoritmu než obraz neuronálních sítí.Není proto divu, že sami kognitivní psychologové často využívají analogie a pojmy z oblasti informatiky.

Mezeru mezi neurologickými a kognitivními disciplínami přemosťuje neuropsychologie, která zkoumá vztah mezi chováním a mozkovými funkcemi. Příkladem této fúze mohou být studie, v nichž se kognitivní modely používají jako pojmové rámce či koncepce, jež pomáhají vysvětlit chování pacientů, kteří utrpěli poškození různých částí mozku.Tak například poškození čelního laloku může být přirovnáno k selhání „centrální výkonné“ složky pracovní paměti, zatímco důsledky poškození levého temenního laloku mohou v další obdobné analogii odpovídat selhání „generativní funkce“.

Analýza změn chování a schopností, k nimž dochází následkem poškození mozku, je zdaleka nejstarší a také nejinformativnější  metodou používanou pro studium vyšších korových funkcí.

 

Klinická psychologie

 

Klinická psychologie je disciplínou, která se zabývá praktickou aplikací výzkumných metod a teoretických poznatků při diagnostice a léčbě duševních poruch.

Kliničtí psychologové rozdělují své aktivity do tří hlavních kategorií: vyšetřování (včetně diagnostiky), léčebná péče a výzkum. Do první oblasti spadá administrace a interpretace psychologických testů, předkládaných buď za účelem měření relativní  inteligence či jiných duševních schopností nebo kvůli zjištění psychických charakteristik, které mohou pomoci při diagnostice specifických duševních poruch. Dalším významným diagnostickým nástrojem je rozhovor, při němž lékař pacienta pozoruje, klade mu otázky a vstupuje s ním do interakce.

Pro potřeby léčby užívají kliničtí psychologové nejrůznější formy psychoterapie. Mnozí lékaři oboru zastávají eklektický přístup, jenž spočívá v libovolné kombinaci takových technik, které jsou pro konkrétního pacienta nejvhodnější. Kliničtí psychologové se mohou specializovat na behaviorální terapii, skupinovou či rodinnou terapii, psychoanalýzu a řadu dalších terapeutických metod a postupů.

Důležitou oblastí je pro řadu klinických psychologů také výzkum, koneckonců, experimentální a statistické procedury jsou nedílnou součástí jejich vzdělání a specializace. Kliničtí psychologové tak mají často klíčový podíl u studií zaměřených na lékařskou péči o duševně nemocné.

Kliničtí psychologové mohou pracovat v nejrůznějších prostředích včetně nemocnic, soukromých klinik, privátních praxí, neziskových organizací nebo velkých korporací. Někteří z nich se specializují na práci s duševně či tělesně postiženými lidmi, osobami ve výkonu trestu, lidmi závislými na drogách či alkoholu nebo s geriatrickými pacienty. V některých případech pracují kliničtí psychologové společně s psychiatry a sociálními pracovníky, přičemž právě oni jsou obvykle zodpovědní za řízení výzkumu. Kliničtí psychologové rovněž asistují soudům při vyšetřování obviněných nebo vězňů žádajících o podmínečné propuštění, zatímco jiní jsou zase zaměstnáni u ozbrojených sil, kde se starají o výběr vhodných zaměstnanců, jejich hodnocení a výcvik.

Vzdělání klinických psychologů zpravidla zahrnuje univerzitní studium psychologie obecně a následnou klinickou praxi. Nové Mexiko v USA se stalo prvním státem na světě, který navíc umožnil psychologům předepisovat svým pacientům léky. V jiných zemích však platí, že kliničtí psychologové, kteří nemají zároveň lékařské vzdělání, psychofarmaka předepisovat nesmějí.

 

Experimentální psychologie

 

Experimentální psychologie je disciplínou studující psychologické jevy a procesy. Experimentální psychologie se snaží vysvětlit aktivity živočichů (včetně lidí) a funkční organizaci mentálních procesů prostřednictvím změn proměnných, které by mohly chování zkoumaných subjektů ovlivnit. Primárně tedy usiluje o definici zákonitostí, které popisují vazby a vztahy mezi manipulovatelnými podmínkami a vnějšími či vnitřními projevy jedince. Spektrum experimentální psychologie prakticky zahrnuje všechny oblasti psychologie, které využívají experimentální metody.

Mezi tyto oblasti patří studium žití a vnímání, učení a paměti, motivace a také biologická psychologie. Experimentální odnože se objevují u řady psychologických disciplín, jako je třeba dětská, klinická, sociální nebo vzdělávací psychologie. Experimentální psychologové obvykle pracují s normálními organismy bez jakéhokoli narušení. Oproti tomu biologická psychologie často studuje jedince zasažené radiací, ovlivněné drogami nebo operativním zásahem, popřípadě trpící dlouhodobou deprivací nejrůznějšího typu. Předmětem výzkumu jsou zde rovněž organismy s přirozeně vzniklými organickými abnormalitami nebo emočními poruchami.

 

Gestaltismus

 

Gestaltismus (též tvarová či celostní psychologie) je psychologickou školou založenou ve 20. století, která postavila základy moderního studia vnímání. Gestaltismus klade důraz na poznatek, že celek je vždy víc než jen prostý souhrn dílčích prvků. To v praxi znamená, že vlastnosti celku nelze odvodit z izolované analýzy jednotlivých částí. Německé slovo Gestalt (popřípadě slovo gestalten) znamená v originále způsob, jakým je určitá věc utvářena, složena či uspořádána. V angličtině nemá tento výraz svůj přesný ekvivalent. Nejběžnější překlady jsem „celek“ či „tvar“, přičemž v psychologii se tento pojem často interpretuje jako „vzor, forma, šablona či konfigurace“.

Gestaltismus vznikl v Rakousku a Německu jako reakce na asocianismus a atomistickou orientaci strukturalistických škol (tedy přístup, který rozkládá zkušenosti či zážitek na jednotlivé, vzájemně nespojené fragmenty). Tvarová psychologie tak vlastně nahradila fenomenologii, která připouštěla pouze popis přímé psychické zkušenosti, přičemž však nijak nevymezovala, co všechno je v rámci takového popisu dovoleno. Gestaltismus byl částečně také pokusem o přidání humanistického rozměru k dosavadnímu způsobu výzkumu psychického života, který byl kritizován za příliš sterilní a redukcionistický přístup. Tvarová psychologie dále usilovala o to, aby do oblasti výzkumu byly zahrnuty i takové vlastnosti, jako je tvar (forma), význam (smysl) a hodnota, které byly do té doby v psychologii převážně ignorovány nebo odsunovány mimo hranice vědeckého zkoumání.

Dílo psychologa českého původu (narodil se v Praze) Maxe Wertheimera Experimentální studie vnímání pohybu z roku 1912 prakticky odstartovalo rozvoj Gestaltismu. V této práci autor referoval o studii zjevných pohybů, kterou uskutečnil ve Frankfurtu ve spolupráci s dalšími psychology Wolfgangem Kohlerem a Kurtem Koffkou. Tato trojice pak společně vytvořila jakýsi mozkový trust tvarové psychologie a jejich spolupráce vydržela několik desetiletí.

Rané práce gestapismu se věnovaly zejména vnímání, přičemž zvláštní pozornost byla soustředěna především na organizaci zrakového vnímání, jak ukazuje příklad zkoumání zrakových iluzí. V roce 1912 objevil Wertheimer tzv. fí-fenomén (fenomén zdánlivého pohybu), což je zrakový klam, při kterém se nehybné předměty, prezentované v rychlém sledu (překračujícím práh, limitující schopnost vnímat je jako oddělené předměty), jeví jako pohyblivé. Vysvětlení tohoto jevu, rovněž označovaného jako zraková setrvačnost a dobře známého z kinematografie, znamenalo silný důkaz správnosti principů gestaltismu.

V rámci dřívějších představ, podle nichž odpovídal jednomu počitku či vjemu zásadně jeden fyzický stimul, nebylo možné fí-fenomén žádným způsobem vysvětlit. Wertheimer ovšem dokázal pochopit, že vnímaný pohyb je odvozenou zkušeností, která není vlastní izolovanému podnětu, ale souvisí s kontextem stimulu. Když jsou nehybné předměty vnímány jako pohyblivé, nervová soustava pozorovatele nevnímá fyzické podněty jen pasivně, v postupném sledu izolovaných podnětů. Naopak – neurální organizace funguje tak, že vnímaná zkušenost se okamžitě promění v celek složený z dílčích prvků. V pozdějších dílech byl tento princip jako „zákon výstižnosti“, který říká, že neurální a percepční organizace jakékoli soustavy podnětů vytváří za  příznivých podmínek jeden celek.

V dalších desetiletích se pak objevily další významné práce na obdobná témata. Gestaltismus byl rozšířen o studium dalších oblastí vnímání, řešení problémů, učení nebo myšlení. Principy tvarové psychologie byly později aplikovány na zkoumání motivace, na sociální psychologii, psychologii osobnosti, estetiku nebo ekonomii.

 

Zdroj: Mozek, průvodce po anatomii mozku a jeho funkcích.

© AWA Relaxační centrum Brno, fotoepilace, masáže, solná jeskyně, TianDe, meditace, EEG biofeedback